Když Jan Lucemburský v roce 1310 nastoupil na český trůn, Praha byla sice významným centrem, ale její podoba ještě zdaleka neodpovídala ambicím nové dynastie. Skutečný stavební boom však přišel až s jeho synem Karlem IV., který z Prahy chtěl udělat důstojné sídlo římského císaře. Během několika desetiletí se město proměnilo k nepoznání a mnohé z tehdejších staveb dnes patří k nejnavštěvovanějším památkám v Evropě.

Nejvýraznějším počinem bylo založení Nového Města pražského v roce 1348. Karel IV. nechal vytyčit rozsáhlé území jižně a východně od Starého Města, což tehdy znamenalo jeden z největších urbanistických zásahů ve středověké Evropě. Vznikla tři náměstí – Dobytčí, Koňský a Senný trh – dnešní Karlovo náměstí, Václavské náměstí a Senovážné náměstí. Nové Město nebylo jen obytnou čtvrtí, ale také hospodářským a řemeslnickým centrem, které mělo posílit postavení Prahy jako metropole. Pro pochopení celého kontextu a dalších souvislostí se vyplatí nahlédnout do přehledu o historických osobnostech, které tuto éru formovaly.

Dalším klíčovým projektem byl gotický chrám svatého Víta na Pražském hradě. Karel IV. povolal z Avignonu architekta Matyáše z Arrasu, po jehož smrti pokračoval Petr Parléř. Katedrála se stala nejen duchovním centrem, ale také symbolem císařské moci a místem korunovací českých králů. Současně vzniklo i Nové Město s hradbami, které dodnes ohraničují centrum, a byl postaven Kamenný most – později přejmenovaný na Karlův – jenž nahradil zničený Juditin most a dodnes patří k nejikoničtějším stavbám ve městě.

Vedle sakrálních a světských staveb se rozvíjela i univerzita, založená rovněž v roce 1348, která přinesla do Prahy nový intelektuální rozměr. Karolinum, původně studentská kolej, se stalo sídlem nejstarší univerzity ve střední Evropě. Lucemburská éra tak dala Praze nejen nové budovy, ale především pevný základ jejího významu, z něhož město těží dodnes. Bez těchto staveb by Praha nikdy nebyla tím, čím je – srdcem Evropy s gotickou duší.